Slava Ukraini!

… to bylo a stále je heslo tzv. banderovců. Toto heslo často zanechávali na cedulích vedle zvěrstev, která páchali zejména ve Volyni na Češích a Polácích, v dnešním východním Polsku. Velmi příznačně toto heslo zní z úst členů fašistického amerického kongresu. Více o významu tohoto hesla níže.

Podotýkám a zdůrazňuji, že nemám absolutně nic proti řadovému občanu Ukrajiny. A jsem si plně vědom toho, že lidé postižini válkou potřebují pomoc. Jak ale říká klasik: „Čeho je moc, toho je příliš!“. A tak se se mnou, máte-li zájem, podívejte na některé aspekty problematiky oné „slávy Ukrajiny“.

Jen ubožák či blbec může tvrdit, že za tragedii Ukrajiny může Rusko

Když pan prezident Putin říká, že chce denacifikovat Ukrajinu myslím, že ví, o čem mluví. Pokud umíte číst, čtěte. Pokud vám snad dělá problém reprodukovat psaný text, nechte si předčítat. A ukazovat obrázky. -sandokan

  • gauneři ve vedení ČR v čele s panem Fialou, zaraženi hluboko v análních otvorech pánů z Bruselu, Washingtonu a jinde, se mohou přetrhnout, aby se blýskli ve výše jmenovaných řitích, zcala zapomínají na občany ČR, a to i na ty, kteří je volili. Přistěhovalcům z Ukrajiny udělují výhody, o kterým se občanu ČR ani nezdá! Jen opravdu doufám, že za to mají slíbenou tučnou odměnu. V opačném případě bych měl vážné obavy o jejich duševní zdraví!
  • Zákon o státních symbolech jasně říká, že pokud je někde vyvěšena státní vlajka cizí, musí vedle ní viset státní vlajka ČR, a to na čestném místě! Moc nerozumím současnému fenoménu vyvěšování ukrajinské vlajky doslova na každém rohu! Jsme snad protektorátem Ukrajiny?!!
  • Co vlastně naše gaunerská vláda spolu s ostatními užitečnými idioty podporuje touto svou chorobnou aktivitou propagace Ukrajiny? Zcela jistě se tak pouze nezastávají obětí ruské „invaze“ na Ukrajinu. Zcela zjevně podporují fašistické vedení současné Ukrajiny! Slyšeli jste někdy o tzv Volyňském masakru? A vite komu dnes, od února 2014, na Ukrajině staví pomníky?

Bandera a jeho souputníci. Masoví vrazi, národní hrdinové

MICHAL KOMÁREK

Snímek z jedné z oslav výročí narození Stěpana Bandery. Do ulic pravidelně míří příznivci nacionalistických stran Ukrajiny. Tato fotografie pochází z Kyjeva z prosince 2015.

13. 3. 6:05

Článek

Ukrajinské dějiny jsou vnořené do politiky a ideologie. Do neustálých pokusů o „přepisování“. Je těžké k nim dnes cokoli říci. Kdokoli poukáže na jejich nejednoznačnost, nebo dokonce na nacionalistické dezinterpretace, může být podezřelý z podpory Putina a jeho agrese. Tak pojďme na to.

Válka na Ukrajině je děsivě krutá, nelítostná, nepochopitelná. Těžko by si kdo uměl v roce 2022 představit cílené zabíjení civilistů včetně dětí, zničená města, masový exodus…

Historické disputace dnes nepochybně nejsou tím, co Ukrajince trápí a zajímá. Válka však jednou skončí. A bude zase čas přemýšlet o tom, nakolik je i historie zbraní.

Nakolik může její účelové převyprávění lidem usnadnit válku přijmout.

A nakolik se v něm může ztrácet respekt k morálce, pravdě a diskusi. Ke svobodě.

A především: Zda mají kriticky uvažující lidé vůbec šanci nejenom vést nepředpojaté diskuse o dějinách. Zda mají šanci ovlivnit, nebo dokonce zvrátit absurdní vražedná rozhodnutí politiků a ideologů.

Památník národního ukrajinského hrdiny Stěpana Bandery ve Lvově.

Stěpan Bandera

Bandera se narodil roku 1909 v Haliči, tehdy součásti Polska. Studoval gymnázium ve Stryji a později vysokou školu ve Lvově. Od dvaceti let byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUA).

Metodami, které v boji za nezávislost vyznával, byly teroristické akce a atentáty. V roce 1934 Banderova skupina OUA zavraždila ředitele lvovského gymnázia Ivana Babije. Byl podle nich příliš „propolský“. Byl to kolaborant a musel být popraven.

Dnes se ulice, ve které gymnázium sídlí, jmenuje Banderova.

Za podíl na atentátu na polského ministra vnitra byl Bandera zatčen a odsouzen k trestu smrti. Později mu byl trest zmírněn na doživotí. V roce 1939 byl ale po vpádu Němců do Polska propuštěn. Možná sám z vězení utekl, to není jisté.

Němci útočící na Polsko a později na Sovětský svaz představovali pro Banderu a OUA naději. Byli potenciálními spojenci v boji proti mocnostem, které Ukrajinu dlouhodobě okupovaly. „Není pochyb o prostém faktu, že historie ukrajinského nacionalismu během 2. světové války obsahuje politicky motivované, záměrné násilí na civilistech, včetně účasti na holocaustu, masových vražd a etnických čistek spáchaných na desítkách tisíc Poláků,“ shrnují už citovaní historici Tarik Cyril Amar a Per Anders Rudling.

Jenže Bandera a jeho kolegové se ohledně podpory Němců přepočítali. Když v roce 1941 vyhlásili ve Lvově nezávislý Ukrajinský stát, byl Bandera zatčen a skoro celý zbytek války strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Stěpan Bandera na snímku z provizorního průkazu totožnosti vydávaného civilistům internovaným v Mauthausenu. Datován rokem 1945. Tehdy mu bylo 36 let.

„Bandera se osobně neúčastnil podzemní války vedené Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA), v rámci které došlo také k masovým vraždám Poláků ve Volyni a vraždám Židů. Ale také tyto činy nikdy neodsoudil. Až do konce života zůstal zastáncem autoritářské a násilné politiky,“ vysvětluje Andrij Portnov, ukrajinský historik, který přednáší na univerzitě ve Frankfurtu.

Když Němci Banderu v roce 1944 propustili, už na řízení OUA a Ukrajinské povstalecké armády nezískal rozhodující vliv.

Po válce žil v západním Německu. V roce 1959 ho tam kyanidem otrávil agent KGB.

Volyňský masakr

Část Ukrajinců vítala v roce 1941 Němce postupující na východ jako osvoboditele. A místní lidé pomáhali při masových vraždách Židů, například v roklině Babí Jar nedaleko Kyjeva. Podobně se chovala ukrajinská policie v tehdejších polských regionech Volyni a Haliči.

Zkušenosti Ukrajinci využili při útocích na Poláky. „Tuto taktiku masového vraždění se Ukrajinci naučili od Němců. Právě proto etnické čistky Ukrajinské povstalecké armády překvapily svojí účinností. Volyňští Poláci v roce 1943 byli téměř stejně bezmocní jako Židé na Volyni v roce 1942,“ píše historik a politolog Timothy Snyder.

Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinská povstalecká armáda, jejíž jedna frakce se pojmenovala „banderovci“, se rozhodly Volyň a Halič „vyčistit“ od Poláků. Nacionalisti možná už mysleli na budoucnost – na poválečné uspořádání. A měli na mysli to, že po první světové válce vznikaly státy více méně na národnostním půdorysu.

Jeden z velitelů UPA Dmytro Kljačkivskyj vydal v červnu 1943 následující směrnici: „…Jsme povinni provést velkou akci k likvidaci polského prvku. S odchodem německých vojsk by se měl využít příhodný čas k odstranění celé mužské populace ve věku 16 až 60 let. Tuto bitvu nemůžeme ztratit, a za každou cenu je třeba oslabit polskou sílu. Lesní vesnice a obce, které se nacházejí v těsné blízkosti lesa, musí zmizet z povrchu zemského.“

Krutý pohled do vesnice Lipniky v Kostopolském okrese po masakru, který tu 26. března 1943 spáchala Ukrajinská povstalecká armáda (UPA).

Akce měla úspěch. V letech 1943–1944 zavraždili ukrajinští nacionalisté na Volyni odhadem až 60 tisíc lidí, většinou Poláků. Podobné jen o něco slabší etnické čistky probíhaly i v Haliči.

I na „volyňský masakr“ se historici a politici dívají různě. Obecně platí, že v Polsku je to jedna ze zásadních událostí moderních dějin a hovoří se o genocidě. Zatímco na Ukrajině se podrobnější studování temných stránek činnosti nacionalistů v současné době oficiální historiografii nehodí.

Někteří historici se dokonce snaží masakr interpretovat jako provokaci německých a sovětských tajných služeb s cílem poštvat proti sobě místní obyvatelstvo a především zastavit ukrajinské národní hnutí.

A co vlastně ukrajinským historikům zbývá? Vždyť urážet Banderu a „jeho“ nacionalisty je trestné.

Oběti řezali zaživa, těhotným ženám párali břicha. Zrůdné detaily volyňského masakru

Ukrajinu tehdy okupovali nacisté, ovšem z masakru, který v oblasti Volyně probíhal od února 1943 po celý rok, výjimečně vycházejí bez viny. Byli to totiž ukrajinští nacionalisté, kdo se rozhodl území etnicky vyčistit a zbavit ho především rozrůstající se polské menšiny. A to způsobem, který si nelze představit ani v tom nejkrvavějším hororu. Stahování lidí zaživa z kůže či rozřezávání břicha těhotným ženám, to je jen zlomek ze seznamu krutostí, které vojáci Ukrajinské povstalecké armády páchali na nevinných lidech – bez sebemenšího ohledu na věk či pohlaví.

Česká televize na svých obrazovkách uvedla o víkendu film polského režiséra Wojciecha Smarzowského Volyň. Ten mapuje masakr, který v oblasti ukrajinské Volyně probíhal od února roku 1943 až do února roku následujícího. O co tehdy šlo?

Ačkoliv bylo území okupováno nacistickým Německem, strůjcem volyňského masakru byli samotní Ukrajinci, konkrétně zdejší militantní nacionalisté. Ti chtěli oblast zbavit příslušníků jiných národů, zejména rozrůstajícího se polského obyvatelstva, a učinit ji etnicky čistou.

Agrese vůči Polákům narůstala „pozvolna“ – zprvu šlo o projevy násilí, které v jednotlivých případech přerůstaly ve vraždy. Tak tomu bylo do již zmíněného února roku 1943. Pak se militantní Ukrajinci začali organizovat a Poláky vraždili hromadně. K první masové vraždě, kterou historici uznávají jako součást tzv. volyňského masakru, došlo 9. února 1943.

Brutalitou ohromili i nacisty

První útok Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která je také podle vůdce Stepana Bandery označována názvem „banderovci“, proběhl v polské kolonii Parośla Pierwsza a rukou vrahů zde padlo 173 Poláků. Banderovci se tehdy vydávali za sovětské partyzány, dočkali se vřelého přivítání a poté spustili vražedné řádění – znásilňovali místní ženy, kterým pak odřezávali prsa i další části těla, a vraždili muže, přičemž i jim odřezávali pohlavní orgány, uši nebo končetiny.

Oběť s rozpáraným břichem a téměř uříznutým zápěstím

V průběhu roku následoval nespočet dalších dílčích masových vražd, počtem obětí méně či více tragických.

Vůbec nejčernějším dnem nejen volyňského masakru, ale dost možná i celé polské historie, je 11. červenec 1943, známý také jako „krvavá neděle“. V noci na tento den totiž vojáci povstalecké armády podnikli koordinovaný útok v 99 lokalitách ve Volyni, následně navíc v podobných výpadech pokračovali po celý měsíc.

Neděle obecně byla pro ukrajinské radikální nacionalisty oblíbeným dnem pro hromadné vraždění Poláků – využívali totiž toho, že se oběti účastnily mší v kostele, což vrahům výrazně ulehčilo práci s jejich shromažďováním na jednom místě.

To, čím se volyňský masakr vyjímá i v tragické době druhé světové války, je brutalita, se kterou byli nevinní Poláci vražděni. Ta v historii lidstva zřejmě nemá obdoby a vlasy se z ní nejspíš ježily i samotným nacistům.

Běžnou praxí bylo, že banderovci obklíčili danou oblast a spustili v ní bestiální vraždění každého, kdo jim přišel pod ruku. Slitování neměli vůbec s nikým – zabíjeli kojence, ženy i starce. Co bylo vůbec nejhorší, jejich utrpením se bavili. 

Své oběti velice rádi vystavovali mučení, ženy a dívky před smrtí veřejně znásilňovali. Ve způsobu zabíjení svých obětí se pak zjevně snažili být „vynalézaví“.

Rozřezaná polská žena

Volyňskému masakru se věnuje vyhlášený americký historik a spisovatel Timothy Snyder, právě ten v jedné ze svých knih uvádí seznam zvěrstev, která banderovci na svých obětech praktikovali.

Zcela běžné podle něj bylo odřezávání končetin, uší, nosu, jazyka či pohlavních orgánů a v případě žen také prsou. Vrazi se často bavili tím, že do ran následně sypali sůl. Obětem také vypichovali oči nebo je zaživa stahovali z kůže.

Tělo umučené matky čtyřčlenné rodiny ze Lvova

Snyder zmiňuje i naprosto zvrácené způsoby vraždění těhotných žen – těm prý banderovci párali břicha, aby následně vyndali plod a místo něj do těla stále ještě živé oběti vkládali různé předměty, například rozbité sklo nebo kameny. 

Historik popisuje i případ, kdy byl ženě do břicha vložen živý králík a následně jí břicho bylo znovu zašito.

Seznam způsobů, jakým banderovci Poláky vraždili, pokračuje například vkládáním rozžhaveného železa či střepů ženám do pochvy nebo chladnokrevným zabíjením dětí. Ty byly běžně přibíjeny za různé části těla na zeď, kojence prý vrazi často chytili za nohy a vší silou udeřili hlavou o zeď. 

Jiný zvrácený čin se odehrál v Ternopilu (polsky Tarnopol), kde příslušníci povstalecké armády vyvěsili transparent „Cesta k nezávislé Ukrajině“ a na stromy podél silnice zavěsili k sobě svázaná těla dětí.

„Věnec“ ze zavražděných dětí v Ternopilu. Banderovci tam poblíž nich vyvěsili transparent „Cesta k nezávislé Ukrajině“.

Snyder v knize popisuje také způsob, kterým je zavražděn i chlapeček ve zmíněném polském filmu Volyň – vojáci ho svážnou snopy obilí, které následně zapálí.

Brutálně zabili desetitisíce lidí

Odhadovaný počet obětí volyňského masakru se různí, což je dáno chaotickou situací, která v oblasti panovala. Vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí a své oběti banderovci zakopávali do masových hrobů.

Těla šestadvaceti umučených a zavražděných polských občanů v obci Połowce

Pokud bychom měli odhady historiků zprůměrovat, řeč je přibližně o šedesáti tisících obětí. Identifikována z nich byla jen více než polovina.

Velké ztráty si nakonec připsala i Ukrajina, a to v důsledku pomsty od polské strany. I v tomto případě se terčem stalo civilní obyvatelstvo. Odhady přesného počtu obětí se opět různí – od několika tisíc po dvacet tisíc obětí.

Pokud vám náhodou film Volyň utekl, v televizi máte ještě šanci v sobotu 15. září na ČT art v 00:40.

Oběť s rozpáraným břichem a téměř uříznutým zápěstím.Také tyto děti zemřely rukou Banderovců.„Věnec“ ze zavražděných dětí v Tarnopolu. Banderovci tam poblíž nich vyvěsili...Oběti Banderovců z řádění v obci Katarinovka.Tělo umučené matky čtyřčlenné rodiny ze Lvova.Militantní ukrajinští nacionalisté brutálně vraždili i děti.Těla šestadvaceti umučených a zavražděných polských občanů v Polovci.Banderovci neměli slitování ani s dětmi.Ukrajinská povstalecká armáda se nezastavila před ničím.Rozřezaná polská žena.Oběti militantních ukrajinských nacionalistů.Oběť s odřezanou hlavou.

Volyň (2016) – celý film o volyňském masakru

možno získat na uloz.to

Píše se rok 1939. Zosia Głowacká je z malé vesnice v jihozápadní části Volyně, obývané Ukrajinci, Poláky a Židy. Láska ji poutá k ukrajinskému mladíkovi, ale otec ji provdá za bohatšího statkáře Macieje Skibu, staršího vdovce s dvěma dětmi. Život vesnice drsně a tragicky mění náznak okupace Sovětského svazu fašisty, později židovský pogrom, příchod Němců a nepovedené ukrajinské snahy o vytvoření nezávislého státu. Další bolestí poznamenává místo vlna vojsk vítězící Rudé armády, genocidu – v níž lidé tu doslova mizí, mají na svědomí bandy Banderovců.

Uprostřed tohoto moře nenávisti mladá Zosia trpí, ztrácí manžela, dočasného milence a zoufale se snaží zachránit své děti… Rodinné drama, válečné drama, národnostní tragédie. Příběh tisíců vesničanů, z nichž přežije jen několik stovek, je vyprávěný právě „skrze osud jedné ženy“, v němž se zrcadlí veškerá složitost tehdejší doby. Přes komplikovanost reality a faktů ponechává režisér možnost orientace v historických událostech, daří se mu prolnout hlavní linii vyprávění se zlomky dalších lidských osudů, stejně jako nechá diváka cele projít skrze bezpráví, násilí, lidskou bolest (v poslední čtvrtině je toho navršeného zla i násilí hodně) až k symbolickému, smírnému konci. Skvělý scénář plně naplnila mimořádná realizace, podpořená folklórními prvky, úchvatnou výtvarnou stránkou, mistrnou zkratkou v zobrazení násilných či bojových akcí, desítkami válečných scén. Působivá kamera se nebojí silné exprese při zobrazování jednoduchých či několikanásobných plánů scény. Ocenění zaslouží režijní vedení hlavní ženské role i hereckých představitelů desítek drobných postav… 

Wojciech Smarzowski vypráví o vraždění polských civilistů ukrajinskými nacionalisty v letech 1943–1944, které je známo jako volyňský masakr. Etnické čistky a genocida byly namířeny nejen proti Polákům, ale i Ukrajincům, kteří nebyli příznivci UPA a pomáhali Polákům, v malé míře i proti ruskému obyvatelstvu, Židům, Arménům a obyvatelům jiných národností žijících v oblasti Volyně. „Neodpouštělo se“ ani smíšené manželství… Přesný počet obětí není znám. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50 – 60 000 Poláků a 2 – 3 000 Ukrajinců.

Tyto zločiny byly páchány a organizovány Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) a Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN).

Banderovci v ČSR: 1945-1947

25.3.2022 – ValCast

Existence Ukrajinské povstalecké armády (UPA) se dotkla i našeho území. Průniky ukrajinských povstalců vyústily do vůbec největší vojensko-bezpečnostní operace na našem území. Její rozsah nebyl dodnes překonán. Jak a proč však OUN/UPA vznikla? A jaké byly její záměry nejen na Ukrajině nebo v Polsku, ale i u nás? Na to přináší odpověď VálCast, příjemný poslech! https://valecnahistorie.blogspot.com/…

https://open.spotify.com/episode/2mNh…